Hustota obyvatelstva obydlené oblasti je taková, že přítomnost lidí je zřejmá všude, dokonce i na otevřené krajině. Brzy ráno a pozdě odpoledne je fellahin vidět na silnicích v hojném počtu a jde na pole nebo přichází z polí se svými hospodářskými zvířaty. Během celého dne je vidět, jak muži se svými dlouhými tuniky nebo djellabas (gallābiyyahs) zastrčenými kolem pasu pracují na zemi se starodávnými nástroji, jako jsou fās (motyka) a minjal (srp); občas je vidět moderní traktor. V deltě starší ženy v dlouhých černých šatech, mladší v barevnějších bavlnách a děti starší 6 let pomáhají s méně namáhavými úkoly. V některých částech údolí však ženy starší 16 let nepracují v terénu a jejich činnosti jsou omezeny na domácnost. Zřídka se objevují na veřejnosti, s výjimkou černé mušelínové pokrývky hlavy zakrývající jejich hlavy a obličeje. Malé děti lze vidět všude – všudypřítomná připomínka vysoké porodnosti v zemi.

Životní styl ve větších městech se velmi liší od venkovských a v mnoha ohledech se více podobá vzorům městské kultury na celém světě. Ačkoli se v městských módech oděvů zachovává skromnost – zejména s ohledem na tendenci žen od začátku 80. let k návratu k nošení hidžábu – styly městských oděvů se od těch v mnoha evropských městech liší jen okrajově. Stejně tak zahraniční chování a hodnoty, většinou západní, silně ovlivnily městské vkusy v umění, literatuře, kuchyni a dalších oblastech.

V celém Egyptě zůstává rodina nejdůležitějším článkem v sociálním řetězci. Ve venkovských oblastech, zejména mezi Saʿīdī z Horního Egypta a beduíny v pouštích, je kmenová identita stále silná a do pokrvných vztahů je vložena velká zásoba. Tam, kde je kontrola státu nejslabší, je msta stále všudypřítomnou hrozbou pro občanský pořádek. Kmenové vztahy jsou v městských oblastech téměř vyhynulé, ale i tam je každodenní navigace státní byrokracie a obchodních vztahů obvykle usnadněna rozsáhlými patronátními systémy spojujícími místní rodinu s dalekosáhlými skupinami příbuzných a přátel.

Cizí vlivy na egyptskou kuchyni jako celek pocházejí většinou z jiných oblastí Středomoří, včetně Řecka, Turecka a Levant. Městský vkus byl však nejvíce a nejrůzněji ovlivněn ze zahraničí. Venkovské chutě jsou reprezentovány takovými pokrmy jako fūl mudammis (ful medmes), sestávající z pomalu vařených fava (širokých) fazolí a koření, které se obvykle podávají s přílohami a chlebem a jsou obecně považovány za národní jídlo. Velmi oblíbená je také mulūkhiyyah, hustá želatinová polévka založená na listu slézu židovského (Corchorus olitorius), která se podává k masu nebo drůbeži. Kuftah, druh kořeněné karbanátek, je také běžné jízdné. Převládají dva druhy chleba: celozrnný plochý chléb známý jako ʿaysh baladī („původní chléb“) a odrůda z rafinované mouky známá jako ʿaysh shāmī („syrský chléb“). Falafel, smažený luštěninový koláč, je základem v celém regionu a pravděpodobně pochází z Egypta. Vzhledem k dominantní říční kultuře země převládají ryby, které však netvoří nesmírnou součást stravy. Stejně jako v jiných zemích Středního východu je skopové maso nejčastěji konzumovaným masem. Kuře je všudypřítomné a holub je mimořádně oblíbený jako pochoutka (s holubi je v mnoha vesnicích běžným jevem). Některé dezerty byly upraveny z tureckých pokrmů, což lze vidět na běžném používání papírových tenkých listů fylózového těsta v nich. Med je nejběžnějším sladidlem a původní ovoce – zejména fíky a datle – se používá ve většině pudinků a jiných dezertů. I když je konzumace alkoholických nápojů v islámu zakázána, nacházejí se místně vařené a kvašené nápoje a některé se dovážejí. Káva a čaj jsou oblíbeným občerstvením.

Egypťané slaví řadu světských a náboženských svátků. Mezi první patří Den práce, Den revoluce (1952) a Den ozbrojených sil. Mezi náboženské svátky patří dva ʿīdy (Eid al-Adha a Eid al-Fitr), Prorokovy narozeniny (mawlid) a koptské Vánoce (7. ledna).