Nacisté používali kódovaný jazyk a eufemismus k maskování činů teroru, brutality, ničení a vraždění. Termín „konečné řešení“ (Endlösung) odkazoval na jejich plán zničit židovský lid. Z konference ve Wannsee v lednu 1942 je zřejmé, že konečné řešení židovské otázky bylo podrobně naplánováno nacistickými úředníky z velkého počtu vládních útvarů. K tomu by nemohlo dojít bez Hitlerova vědomí a souhlasu. Mnoho akademiků věří, že příkaz k zabití všech Židů nebyl nikdy napsán, ale Hitler jej ústně sdělil vysoce postaveným nacistickým vůdcům, jako je Hermann Göring. Po válce o tom Göring svědčil u soudu za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Na konci července 1941 Göring pověřil Reinharda Heydricha, aby plánoval zavedení „úplného řešení židovské otázky“. Masové vraždění Židů bylo vyvrcholením desetiletí zesílené, státem schválené urážky a pronásledování.
V červenci 1941, měsíc po invazi do bývalého Sovětského svazu, dal Hitler Heinrichovi Himmlerovi odpovědnost za dohled nad veškerou bezpečností opatření v nově dobytých oblastech Sovětského svazu. To zahrnovalo pravomoc eliminovat jakékoli vnímané ohrožení německé vlády jakýmkoli způsobem, který považoval za nezbytný. Himmler zaslal Hitlerovi písemné zprávy o počtu lidí popravených SS jako o „nepřátelích říše“, včetně počtu židovských civilistů zabitých masovými střelbami.