6. září 1914, asi 30 kilometrů severovýchodně od Paříže, zaútočí 6. francouzská armáda pod velením generála Michela-Josepha Manouryho na pravé křídlo Německa 1. armáda, která zahájila rozhodující první bitvu na Marně na konci prvního měsíce první světové války.

Po invazi do neutrální Belgie a postupu do severovýchodní Francie na konci srpna 1914 se německé síly blížily Paříž se urychlila potrestáním vítězství, která donutila pět francouzských armád ustoupit po bitvách na hranicích v Lotrinsku, Ardenách, Charleroi a Mons. V očekávání německého útoku úzkostlivá francouzská vláda jmenovala 65letého generála Josepha-Simona Gallieniho vojenským guvernérem Paříže. Gallieni, předpovídající, že Němci dorazí do Paříže do 5. září, nechtěl nečinně sedět a čekat na invazi. V prvních zářijových dnech se mu podařilo přesvědčit francouzského hlavního velitele Josepha Joffra, aby mu ušetřil armádu – 6. armádu Manoury – zepředu, aby agresivně bránil hlavní město.

Na generál Alexander von Kluck současně v čele německé 1. armády neposlechl rozkazy svého vlastního velitelství, aby se zdvojnásobil a podporoval 2. armádu generála Karla von Bulowa, čímž se chránil před možnými útoky Francouzů na jeho pravé křídlo, ze směru od Paříže. Kluck, který se nechtěl podřídit Bulowovu velení, nařídil svým silám, aby pokračovaly v pronásledování ustupující francouzské 5. armády pod vedením generála Charlese Lanrezaca přes řeku Marne, kterou překročily 3. září. Když se Gallieni toho rána dozvěděl o Kluckově postupu věděl, že 6. francouzská armáda – nová pařížská armáda – dostala příležitost zaútočit na německé křídlo. Bez váhání začal útok koordinovat a naléhal na Joffreho, aby jej podpořil obnovením obecné francouzské ofenzívy dříve, než plánovalo velitelství armády.

4. září Helmuth von Moltke, šéf německého generálního štábu, Dozvěděl se, že Kluck neposlechl rozkazy a že jeho jednotky – vyčerpané a vyčerpané ze zdrojů, které v průběhu jejich rychlého postupu překonaly své zásobovací linie – překročily Marnu. V obavě z útoku Paříže na odkryté křídlo 1. armády přikázal Moltke zastavit pochod 1. a 2. armády směrem k Paříži, aby mohl čelit jakékoli hrozbě z tohoto směru. Rozkaz však přišel příliš pozdě, protože Gallieni už připravil svoji armádu na útok a Joffre – s pomocí britského ministra války lorda HH Kitchenera – získal slíbenou podporu britského expedičního sboru (BEF), kterému velel Sir John French, za francouzskou 5. a 6. armádu v obnovené ofenzivě proti německým silám na Marně.

Ráno 6. září zaútočilo 150 000 vojáků 6. armády Manoury na pravé křídlo Německá 1. armáda, jejíž řada se ve snaze vyhovět útoku, otevřela mezeru 30 mil mezi Kluckovými silami a Bulowovou 2. armádou. Francouzská 5. armáda – pod novým vůdcem, generálem Louisem Franchetem d’Espereyem, jmenovaným Joffrem, který nahradil Lanrezaca – rychle zareagovala a divize BEF se vrhly do mezery a současně zaútočily na německou 2. armádu. V následujících několika dnech pokračovaly tvrdé boje, kdy se vyčerpaná armáda Manoury dokázala udržet na zemi až poté, co byla 7. září posílena sborem 6000, který se vrhl z Paříže do taxíků. Poté, co 5. armáda Franchet d’Esperey zahájila úspěšný překvapivý útok na německou 2. armádu, Moltke nařídil 9. září obecný německý ústup. Během několika příštích dnů spojenci pomalu tlačili Němce zpět k řece Aisne, kde 1. a 2. Armády se zakopaly a začaly se upevňovat pozice, které by trvaly až do roku 1918.

Spojenecká kontrola německého postupu během bitvy na Marně učinila z boje jednu z nejrozhodnějších bitev v historii. Události na Marně signalizovaly zánik německé agresivní válečné strategie dvou front, známé jako Schlieffenův plán; znamenali také konec obecného přesvědčení, které se konalo na obou stranách hranice, že konflikt, který vypukl v létě roku 1914, bude krátký. Jak historička Barbara Tuchmanová napsala na závěr své knihy The Guns of August (1962): „Bitva na Marně byla jednou z rozhodujících bitev světa, ne proto, že by určovala, že Německo nakonec prohraje nebo spojenci nakonec zvítězí válka, ale protože to určovalo, že válka bude pokračovat. Nebylo ohlédnutí zpět, řekl Joffre vojákům v předvečer. Poté už nebylo cesty zpět. Národy byly chyceny do pasti, pasti vyrobené během prvních třiceti dnů ven bitev, které nebyly rozhodující, pasti, ze které nebyl a nebyl žádný východ. “