„ Neexistuje nic jako morální nebo nemorální kniha, “napsal Oscar Wilde v předmluvě k vydání Obrazu Doriana Graye z roku 1891.„ Knihy jsou dobře napsané nebo špatně napsané. To je vše. “

Samozřejmě, i když Wilde psal tato slova, věděl, že kritici s jeho hodnocením nesouhlasí. Ve skutečnosti je celá předmluva protestem; reakce na reakci vytvořenou původním vydáním jeho dnes již klasického románu. V době, kdy psal výše uvedené v roce 1891, Obraz Doriana Graye existoval ve třech formách: původní strojopis, který zadal a předal JM Stoddart, redaktor Lippincott’s, upravená verze z roku 1890 publikovaná v časopise (který také Zveřejněno Sirem Arthurem Conanem Doylem Znamení čtyř, začátkem toho roku) a přepracovaná a rozšířená verze z roku 1891, kterou vydali Ward, Lock and Company.

To zní na první pohled dostatečně rozumně – tam nemůže být mnoho romanopisců, jejichž rukopisy byly přijaty k publikaci, aniž by jejich redaktoři provedli nějaké změny, a jak jsem již poznamenal, podstatné úpravy mohou doprovázet skok od publikace časopisu ke knize z různých důvodů. Ale zdá se, že většina změn mezi těmito třemi verzemi byla pokusy o to, aby byla kniha „morálnější“ (tj. Méně gay), a že byly alespoň částečně uzákoněny, jako Wildeova předmluva, jako reakce na kritiky, a také jako hráz proti stíhání Wilde za homosexualitu, což bylo v té době skutečné nebezpečí.

Podle Nicholase Frankela, redaktora The Picture of Dorian Gray: An Annotated, Uncensored Edition:

Když Wildeův strojopis románu dorazil na Stoddartův stůl, rychle zjistil, že obsahuje „řadu věcí, z nichž by nevinná žena udělala výjimku,“ jak řekl vysvětlil Craige Lippincott a ujistil svého zaměstnavatele, že Obraz Doriana Graye „nepůjde do časopisu, pokud není správné, že bude.“ Dále zaručil Lippincottovi, že román upraví tak, aby „byl přijatelný i pro ten nejnáročnější vkus.“

Převážná většina Stoddartových delecí byla cenzurou, která o sexuálních záležitostech homosexuální i heterosexuální povahy. Hodně z materiálu, který Stoddart sestřih, činí homoerotickou povahu citů Basila Hallwarda pro Doriana Graye živější a jasnější než kterákoli ze dvou následujících publikovaných verzí, jinak zdůrazňuje prvky homosexuality ve vlastním make-upu Doriana Graye. Ale některé Stoddartovy delece se týkají také promiskuitní nebo nezákonné heterosexuality – Stoddart například vypustil odkazy na Dorianiny milenky jako své „milenky“ – což naznačuje, že Stoddart měl obavy z vlivu románu na ženy i muže. Stoddart také vypustil mnoho pasáží které obecně zaváněly dekadencí.

Podle úvodu Nicholase Franka do jeho necenzurované verze Stoddart z Wildeho strojopisu vystřihli jen asi 500 slov. Redakční postupy byly poněkud odlišné než dnes, a Wilde neměl žádnou představu o žádné změně, dokud si v časopise přečetl svůj vlastní, méně explicitní kousek. Bylo však rychle jasné, že Stoddart nezašel dostatečně daleko. Kniha byla ostře kritizována a špatně recenzována britským tiskem, který byl nejen znechucen, ale i uražen. Ve skutečnosti největší britský knihkupec zašel tak daleko, že odstranil problematický problém ze svých knihkupectví s odvoláním na skutečnostže Wildeův příběh „byl tiskem charakterizován jako špinavý“. Zde je jedna recenze z London’s Daily Chronicle:

Dulness and špína jsou hlavními rysy Lippincottových tento měsíc: Nečistý prvek, i když nepopiratelně zábavný, poskytuje příběh pana Oscara Wilda Obraz Doriana Graye. Je to příběh vytvořený z malomocné literatury francouzských dekadentů – jedovatá kniha, jejíž atmosféra je těžká s mefitickými pachy morálního a duchovního hniloby – oslavující studie duševní a fyzické korupce svěží, spravedlivé a zlaté mládí, které by mohlo být fascinující, ale pro svou zženštilou lehkomyslnost, studovanou neúprimnost, divadelní cynismus, chraplavý mysticismus, uštěpačné filosofie. . . . Pan Wilde říká, že kniha má „morálku“. „Morální“, pokud ji můžeme shromáždit, spočívá v tom, že hlavním cílem člověka je rozvíjet svou přirozenost naplno „stále hledáním nových vjemů“, že když nemocná duše způsobí vyléčení, je popřít nic necítí.

Mohli byste tam spočítat počet starodávných eufemismů pro „gay“, ale pravděpodobně byste se unavili.

Wilde pracoval s jiným editorem na přípravě románu k vydání v knižní podobě, významně ji rozšířil a dále omezil její narážky na homosexualitu. Frankel poznamenává, že Wilde „také zvýšil Dorianovu obludnost v okamžicích před jeho osudovým, posledním setkáním s portrétem, aby příběh dosáhl vhodnějšího morálního závěru. V atmosféře zvýšené paranoie nebyli Wilde a jeho vydavatelé ochotni riskovat stíhání. “

Wilde ve vydání z roku 1891 dokonce změnil Dorianův věk, takže to nikdo nemohl namítat jako spojení mezi nimi (byli oba 32 v té době), a měl důvod k opatrnosti – pouhých pět let po původním vydání knihy byl Wilde usvědčen z „hrubé neslušnosti“ (čtěte: homosexuální činy) a odsouzen k dvouleté tvrdé práci.

Jako výše, nyní si můžete přečíst všechny tři verze Portrét Doriana Graye a Frankelovo vydání přináší vynikající práci v hloubkovém srovnání. Ale v tomto případě je to výročí první publikace románu v Lippincottu a pro ty z nás, kteří Nemusíte mít čas číst tři podobné knihy, myslel jsem si, že by bylo zábavné podívat se blíže na několik upravených pasáží.

*

Konverzace mezi sebou een Lord Henry a Basil Hallward o Dorianovi, vydání časopisu 1890:

„. . . Pověz mi víc o Dorianovi Grayovi. Jak často ho vidíš? “

“ Každý den. Nemohl jsem být šťastný, kdybych ho neviděl každý den. Samozřejmě někdy je to jen na pár minut. Ale pár minut s někým, koho člověk uctívá, znamená hodně. “

„ Ale opravdu ho neuctíváš? “

„Ano.“

„Jak výjimečné! Myslel jsem, že se nikdy nebudeš starat o nic jiného než o svou malbu – řekl bych, že tvé umění. Umění zní lépe, že? “

“ Teď je pro mě celé mé umění. “

Konverzace lorda Henryho a Basila Hallwarda o Dorianovi, knižní vydání z roku 1891:

„… Řekni mi víc o panu Dorianovi Grayovi. Jak často ho vídáš?“

„Každý den. Nemohl jsem být šťastný, kdybych ho neviděl každý den. Je pro mě naprosto nezbytný. “

“ Jak výjimečné! Myslel jsem si, že se nikdy nebudeš starat o nic jiného než o své umění. „

“ Nyní je pro mě veškerým mým uměním, „řekl malíř vážně.

Důvod výše uvedené úpravy je zcela jasný: k této výměně dochází v knize poměrně brzy Uprostřed první kapitoly a ve své původní podobě naznačuje, že Basil má k Dorianovi velmi silné osobní (a romantičtější) city. Uctívá ho! Je dokonce ochoten to zdvojnásobit. Upravená verze dělá vše o umění a už vůbec ne o lásce.

*

Basil Hallward to Dorian, vydání časopisu 1890:

Nemluv. Počkejte, až uslyšíte, co musím říct. Je pravda, že jsem tě uctíval s mnohem větší romantikou citu, než jakou by kdy člověk měl dát příteli. Nějak jsem nikdy nemiloval ženu. Předpokládám, že jsem nikdy neměl čas. Možná, jak říká Harry, opravdová „velká vášeň“ je výsadou těch, kteří nemají co dělat, a to je používání nečinných tříd v zemi. Od chvíle, kdy jsem vás potkal, měla na mě vaše osobnost ten nejneobyčejnější vliv. Celkem přiznávám, že jsem tě šíleně, extravagantně, absurdně zbožňoval. Žárlil jsem na každého, s kým jsi mluvil. Chtěl jsem mít vás všechny pro sebe. Byl jsem šťastný, jen když jsem byl s tebou. Když jsem byl pryč od vás, stále jste byli přítomni v mém umění. Bylo to všechno špatné a hloupé. Je to stále špatné a pošetilé. Samozřejmě jsem ti o tom nikdy nic neřekl. Bylo by to nemožné. Nechápali byste to; Sám jsem tomu nerozuměl. Jednoho dne jsem se rozhodl namalovat váš úžasný portrét. Mělo to být moje mistrovské dílo. Je to moje mistrovské dílo. Ale jak jsem na tom pracoval, zdálo se mi, že každá vločka a barevný film odhalují mé tajemství. Začal jsem mít strach, že svět může vědět o mé modlářství. Cítil jsem, Doriane, že jsem toho vyprávěl příliš mnoho. Pak jsem se rozhodl nikdy nedovolit, aby byl obrázek vystaven. Byl jsi trochu naštvaný; ale pak jste si neuvědomili vše, co to pro mě znamenalo.

Basil Hallward Dorian, knižní vydání z roku 1891:

Nemluvte. Počkejte, až uslyšíte, co musím říct. Dorian, od chvíle, kdy jsem tě potkal, měla na mě tvoje osobnost ten neobyčejný vliv. Byl jsem ovládán, duší, mozkem a mocí, tebou.Stali jste se pro mě viditelnou inkarnací toho neviditelného ideálu, jehož paměť nás umělců pronásleduje jako vynikající sen. Uctíval jsem tě. Žárlil jsem na každého, s kým jsi mluvil. Chtěl jsem mít vás všechny pro sebe. Byl jsem šťastný, jen když jsem byl s tebou. Když jste ode mě byli, stále jste byli přítomni v mém umění. . . Samozřejmě, nikdy jsem ti o tom nic neřekl. Bylo by to nemožné. Nechápal bys to. Sám jsem tomu těžko rozuměl. Věděl jsem jen to, že jsem viděl dokonalost tváří v tvář a že svět se mi stal úžasným pro oči – možná příliš úžasný, protože v takových šílených bohoslužbách existuje nebezpečí, nebezpečí jejich ztráty, ne méně než nebezpečí zachování jim. . . Týdny a týdny pokračovaly a já jsem stále více a více pohlcen ve vás. Pak přišel nový vývoj. Přitáhl jsem vás jako Paříž v elegantním brnění a jako Adonise s loveckým pláštěm a vyleštěným kančím kopím. Korunovaný těžkými lotosovými květy jste seděli na přídi Adrianova člunu a dívali se přes zelený zakalený Nil. Naklonili jste se nad nehybnou kaluží nějakého řeckého lesa a ve vodním tichém stříbře jste viděli zázrak své vlastní tváře. A všechno mělo být tím, čím by umění mělo být – nevědomé, ideální a vzdálené. Jednoho dne, někdy si myslím, že je to osudový den, jsem se rozhodl namalovat nádherný portrét, jaký jste ve skutečnosti, ne v kostýmu mrtvých věků, ale ve svých vlastních šatech a ve svém vlastním čase. Nevím, jestli to byl realismus metody, nebo pouhý zázrak vaší vlastní osobnosti, takto mi přímo představený bez mlhy nebo závoje. Ale vím, že když jsem na tom pracoval, zdálo se mi, že každá vločka a barevný film odhalují mé tajemství. Začal jsem mít strach, že ostatní budou vědět o mém modlářství. Cítil jsem, Dorian, že jsem toho vyprávěl příliš mnoho, že jsem do toho vložil příliš mnoho ze sebe. Pak jsem se rozhodl nikdy nedovolit, aby byl obrázek vystaven. Byl jsi trochu naštvaný; ale pak jste si neuvědomili vše, co to pro mě znamenalo.

Opět vidíme posun od mlhavého uctívání a lásky k samotnému Dorianovi ke konkrétnějšímu uměleckému zhodnocení jeho formy. Nejdůležitější částí, která se odehrála, jsou samozřejmě tyto dva počáteční vypuštěné řádky: „Je pravda, že jsem tě uctíval s mnohem větší romantikou citu, než jakou by muž kdy měl dát příteli. Nějak jsem nikdy nemiloval ženu.“ Juxtapozice dává jasně najevo, o čem mluví, aniž by to vlastně řekl – abych byl upřímný, dostávám téměř tolik sexy vibrace z „Mně dominovala duše, mozek a moc, ty.“ Pak je tu vložený podrobný popis „mistrovského díla“, díky němuž mi opět nedává o nic méně zamilovaného, a možná je pouze doplněním delší knižní podoby, ale je také více důkazem, že je to všechno o umění. To je také důkaz, že tato „cenzura“ není tak špatná – bez ní bychom se možná nikdy nedostali k tomu, abychom si přečetli frázi „vidět ve vodě tiché stříbro zázrak tvé vlastní tváře“, což je krásné.

*

Basil Hallward lordu Henrymu (mluví o Dorianovi), vydání časopisu z roku 1890 a původní strojopis:

Vím, že mě má rád. Samozřejmě, že mu strašně lichotím. Najde mi zvláštní potěšení mu něco říkat. Vím, že mi bude líto, co jsem řekl. Dávám se pryč. je pro mě okouzlující a společně chodíme z klubu paží v paži nebo sedíme ve studiu a mluvíme o tisíci věcech.

Basil Hallward lordu Henrymu (mluví o Dorianovi), kniha z roku 1891 vydání:

Vím, že mě má rád. Samozřejmě mu strašně lichotím. Mám zvláštní potěšení říkat mu věci, o kterých vím, že mi bude líto, že jsem to řekl. Je pro mě zpravidla okouzlující a my sedíme ve studiu a mluvíme o tisíci věcech.

„Paže v paži“? Skandální. Ale ve skutečnosti je skutečně odhalující (a krásně jemná) linie zde „dávám se pryč“ – což naznačuje, že je co skrývat.

*

Basilovo myšlení, vydání časopisu 1890:

Hallward se cítil podivně dojatý. Jakkoli byl drsný a přímočarý, v jeho povaze bylo něco, co bylo ve své něžnosti čistě ženské. Chlapec mu byl nekonečně drahý a jeho osobnost byla velkým zlomem v jeho umění. Už nemohl snést myšlenku vyčítat mu. Koneckonců, jeho lhostejnost byla pravděpodobně jen nálada, která pominula. Bylo v něm tolik dobrého, tolik v něm ušlechtilého.

Basilovo myšlení Knižní vydání z roku 1891:

Malíř se cítil podivně dojatý. Chlapec mu byl nekonečně drahý a jeho osobnost byla velkým bodem obratu v jeho umění. Už nemohl snést myšlenku vyčítat mu.Koneckonců, jeho lhostejnost byla pravděpodobně jen nálada, která pominula. Bylo v něm tolik dobrého, tolik v něm ušlechtilého.

Zřejmě je to fajn, že ti je chlapec milý, pokud ani jedna z tebe nebude ženská!

*

Basil přednáší Dorian, vydání časopisu 1890 :

Čím to je, Doriane, že muž jako vévoda z Berwicku opustí místnost klubu, když do něj vstoupíš? Čím to je, že tolik pánů v Londýně nepůjde ani k vám domů, ani vás nepozve k nim? Býval jsi přítelem lorda Cawdora. Setkal jsem se s ním minulý týden na večeři. Vaše jméno se stalo v rozhovoru v souvislosti s miniaturami, které jste zapůjčili výstavě v Dudley. Cawdor si zkroutil rty a řekl, že byste možná měli nejchytřejší vkus, ale že jste muž, kterého by žádná čistě smýšlející dívka neměla mít možnost poznat a se kterým by žádná cudná žena neměla sedět ve stejné místnosti. Připomněl jsem mu, že jsem tvůj přítel, a zeptal jsem se ho, co tím myslel. Řekl mi. Řekl mi to hned před všemi. Bylo to strašné! Proč je vaše přátelství tak osudné pro mladé muže? V gardách byl ten ubohý chlapec, který spáchal sebevraždu. Byl jsi jeho skvělý přítel. Byl tam sir Henry Ashton, který musel opustit Anglii, se zkaženým jménem. Ty a on jsme byli nerozluční. A co Adrian Singleton a jeho strašlivý konec? A co jediný syn lorda Kenta a jeho kariéra? Včera jsem potkal jeho otce v St. James’s Street. Vypadal zlomený studem a smutkem. A co mladý vévoda z Perthu? Jaký život má teď? Jaký pán by se s ním spojil? Dorian, Dorian, tvá reputace je nechvalně známá. Vím, že ty a Harry jste skvělí přátelé. Nyní o tom nic neříkám, ale určitě nemusíte dělat jméno jeho sestry pouhým slovem.

Basil přednáší Dorian, knižní vydání z roku 1891:

Čím to je, Doriane, že muž jako vévoda z Berwicku opustí místnost klubu, když do něj vstoupíš? Čím to je, že tolik pánů v Londýně nepůjde ani k vám domů, ani vás nepozve k nim? Býval jsi přítelem lorda Staveleye. Setkal jsem se s ním minulý týden na večeři. Vaše jméno se stalo v rozhovoru v souvislosti s miniaturami, které jste zapůjčili výstavě v Dudley. Staveley si zkroutil rty a řekl, že byste možná měli nejchytřejší vkus, ale že jste muž, kterého by žádná čistokrevná dívka neměla mít možnost poznat a s nímž by žádná cudná žena neměla sedět ve stejné místnosti. Připomněl jsem mu, že jsem tvůj přítel, a zeptal jsem se ho, co tím myslel. Řekl mi. Řekl mi to hned před všemi. Bylo to strašné! Proč je vaše přátelství tak osudné pro mladé muže? V gardách byl ten ubohý chlapec, který spáchal sebevraždu. Byl jsi jeho skvělý přítel. Byl tam sir Henry Ashton, který musel opustit Anglii se zkaženým jménem. Ty a on jsme byli nerozluční. A co Adrian Singleton a jeho strašlivý konec? A co jediný syn lorda Kenta a jeho kariéra? Včera jsem potkal jeho otce v St. James’s Street. Vypadal zlomený studem a smutkem. A co mladý vévoda z Perthu? Jaký život má teď? Jaký pán by se s ním spojil? “

“ Přestaň, Basile. Mluvíš o věcech, o kterých nic nevíš, „řekl Dorian Gray a kousl se do rtu. s poznámkou nekonečného opovržení v hlase. „Ptáte se mě, proč Berwick opouští místnost, když do ní vstoupím. Je to proto, že vím všechno o jeho životě, ne proto, že ví něco o mém. Jak může být jeho záznam čistý, když má v žilách krev? Ptáte se mě na Henryho Ashtona a mladého Pertha. Naučil jsem jednoho jeho zlozvyky a druhého jeho zhýralosti? Pokud Kentův hloupý syn vezme svou ženu z ulic, co to pro mě je? Pokud Adrian Singleton napíše jméno svého přítele na účet, jsem jeho strážcem? Vím, jak lidé v Anglii chatují. Střední třídy vysílají své morální předsudky ohledně hrubých jídelních stolů a šeptají o tom, čemu říkají márnotratnost jejich sázkařů, aby se pokusili předstírat, že jsou v inteligentní společnosti a v důvěrných vztazích s lidmi, které pomlouvají. V této zemi stačí, aby muž měl rozlišování a mozek, aby každý běžný jazyk proti němu vrtěl. A jaký život vedou tito lidé, kteří se vydávají za morální? Můj drahý příteli, zapomínáš, že jsme v rodné zemi pokrytce. “

„ Dorian, “zvolal Hallward,„ to není otázka. Anglie je dost špatná, vím, a anglická společnost je špatná. To je důvod, proč chci, aby vám bylo dobře. Nebyl jsi v pořádku. Člověk má právo soudit muže podle toho, jak působí na své přátele. Zdá se, že váš ztratil veškerý smysl pro čest, dobro, čistotu. Naplnil jsi je šílenstvím pro potěšení.Šli dolů do hlubin. Vedl jsi je tam. Ano: vedl jsi je tam, a přesto se můžeš usmívat, jak se teď usmíváš. A je tu ještě horší. Vím, že ty a Harry jste nerozluční. Určitě z toho důvodu, pokud pro nikoho jiného, neměli jste ze jména své sestry udělat pouhé slovo. “

Toto je zajímavé, protože dává Dorianovi hlas tam, kde žádné neměl – dostane se na minutu prohodil svůj vlastní výprask. Může to být opět snaha o doplnění Dorianovy postavy a o to, aby byl text delší než kniha. Ale zajímalo by mě, jestli to není také případ, kdy se Wilde vrátil ke svým vlastním kritikům, těm „pokrytcům“, kteří „vysílají své morální předsudky nad svými hrubými jídelními stoly a šeptají o tom, čemu říkají márnotratnost jejich sázkařů, aby pokusit se předstírat, že jsou v inteligentní společnosti a v důvěrném vztahu s lidmi, kteří pomlouvají. V této zemi stačí, aby muž měl rozlišování a mozek, aby každý běžný jazyk proti němu vrtěl. “ Nemohli byste mu to vyčítat, pokud ano.