Kdo byli hugenoti? Původ slova je nejasný, ale byl to název, který dostali v 16. století protestanti ve Francii, zejména podle jejich nepřátel.
Dopad protestantské reformace byl pociťován v celé Evropě na počátku 16. století Století. Jeho největšími protagonisty byli Němec Martin Luther a Francouz Jean Calvin. Ve Francii kalvinismus pronikl do všech společenských vrstev, zejména do gramotných řemeslníků ve městech a šlechty. Ve Francii proběhlo v letech 1562 až 1598 osm občanských válek – války náboženství.
V Anglii bude zřízena protestantská církev. Z tohoto kostela pocházel kostel na náměstí Soho v Londýně.
V roce 1589 zdědil protestantský Henri de Bourbon, král Navarra, francouzský trůn po smrti svých tří bratranců z Valois, synů Kateřiny de Médicis. Občanská válka pokračovala, proto v roce 1593 Henri v duchu „Paříže stojí za mši“ přestoupil ke katolicismu. O pět let později občanské války skončily a Henri vydal Nantský edikt, který hugenotům, jeho bývalým spoluvěřícím a soudruhům ve zbrani, udělil značná privilegia, včetně rozšířené náboženské svobody. V průběhu doby se hugenoti stali věrnými poddanými francouzské koruny.
Jejich postavení však bylo stále nejistější, protože král Ludvík XIV., Vnuk Henriho IV., Stále více naslouchal těm, kteří mu radili, že existence tohoto značného náboženského vyznání menšina byla hrozbou pro absolutní autoritu panovníka. Postupně byla privilegia hugenotů erodována. V 80. letech 20. století byli protestanti v některých částech Francie úmyslně terorizováni pobíráním nepoddajných vojsk v jejich domovech. A konečně v roce 1685 Louis zrušil nantský edikt, zatímco deportoval všechny protestantské pastory čas zakazující laikům opustit Francii. Ke značnému překvapení vlády mnozí z nich odešli, často s velkým rizikem pro sebe. Muži, kteří byli chyceni, nebyli popraveni, byli posláni jako galejníci do francouzské flotily ve Středomoří. Ženy byly uvězněni a jejich děti poslány do klášterů.
Asi 200 000 hugenotů opustilo Francii a usadilo se v nekatolické Evropě – Nizozemsku, Německu, zejména Prusku, Švýcarsku, Skandinávii a dokonce až do Ruska, kde mohli hugenotští řemeslníci najděte zákazníky u dvora carů. Nizozemská východoindická společnost poslala několik set k mysu, aby rozvinula vinice v jižní Africe. Asi 50 000 přišlo do Anglie, asi 10 000 měsíců ving do Irska. Existuje tedy mnoho obyvatel těchto ostrovů, kteří mají v žilách hugenotskou krev, bez ohledu na to, zda stále nesou jedno ze stovek francouzských jmen těch, kteří se sem uchýlili – a tak přinášejí slovo „uprchlík“ do anglického jazyka.
Kvůli tehdejšímu politickému klimatu, v Británii silně podezřelé z cílů Francie Ludvíka XIV., a ve skutečnosti chystající se zahájit sérii válek k omezení těchto ambicí, byli hugenoti jako celek zde vítán.
Tato mapa ukazuje hlavní trasy, které používají hugenotští uprchlíci, země, do kterých odjeli, a počty v každé oblasti.
Jak však ukazuje dobová brožura o literatuře, nemohli úplně uniknout obviněním vzneseným na imigranty od nepaměti – že jejich přítomnost ohrožovala zaměstnání, standardy bydlení, veřejný pořádek, morálku a hygienu a dokonce i to, že jedli podivné jídlo! Po nejméně půl století zůstali hugenoti rozpoznatelní le menšina, která se projevila v bankovnictví, obchodu, průmyslu, knižním obchodu, umění a armádě, na jevišti a ve výuce. Ačkoli si mnozí zachovali svou kalvínskou organizaci a bohoslužby – s vládou zacházeli velkorysěji než s domácím nesouladem – zhruba do roku 1760, přestali vystupovat jako cizí, dokonce i po cestě anglikánské shody v náboženství, kterou si někteří osvojili od samého začátku.
