Sophiini sourozenci, zejména její nejstarší bratr Hans, který se později stal zakládajícím členem Weiße Rose, byli také členy neonacistů skupiny mladých lidí. Tato sdružení sdílela a šířila lásku k přírodě, dobrodružství pod širým nebem, stejně jako k hudbě, umění a literatuře německého romantismu. Tyto alternativní skupiny, které mnozí považovali za slučitelné s nacistickou ideologií, byly pomalu rozpuštěny a nakonec do roku 1936 zakázány. Hans však v jedné takové skupině zůstal aktivní a byl zatčen v roce 1937 spolu s několika sourozenci Scholl. Toto zatčení zanechalo stopu na Sophiině svědomí a zahájilo proces, který ji nakonec změnil ze šťastné zastánkyně nacistického systému na aktivní bojovnici odporu.
1. září 1939 napadl Hitler Polsko a o dva dny později ve Francii a Británie vyhlásila válku Německu. Starší bratři Schollovi byli posláni do boje na frontě. Sophiin život v Ulmu se také změnil. Vystudovala střední školu na jaře 1940 a začala se učit, aby se stala učitelkou v mateřské škole. Nakonec chtěla studovat biologii a filozofii. Aby mohli být studenti přijati, museli strávit nějaký čas prací pro stát v Reichsarbeitsdienst (RAD; National Labour Service). Sophieiny naděje, že když se stane učitelkou, jí umožní nahradit RAD, byly zrušeny a ona místo toho musela nastoupit do služby na jaře 1941. Nenáviděla to. Vojenský režim a otupující rutina způsobily, že našla útěchu ve své vlastní duchovnosti, vedené čtením teologa Augustina z Hrocha. Napsala své myšlenky a poznamenala, že její „duše měla hlad“ – toužila po samostatném životě, po ukončení války a po štěstí se svým přítelem Fritzem Hartnagelem, který nyní bojoval na východní frontě. Její pochybnosti o režimu rostly.
Když se v květnu 1942 konečně přestěhovala do Mnichova studovat biologii a filozofii, její bratr Hans, student medicíny na stejné univerzitě, a někteří jeho přátelé již začali aktivně zpochybňovat systém. Když sloužili na východní frontě, dozvěděli se o zločinech spáchaných v Polsku a Rusku z první ruky a viděli utrpení na vlastní oči. Věděli, že nemohou zůstat zticha. Od června 1942 začali tisknout a distribuovat letáky v Mnichově a okolí a vyzývali své spolužáky a německou veřejnost k akci. Do úsilí se přidali další členové jejich kruhu a do podzimu téhož roku napsali čtyři brožury. Jako studentka Sophie viděla letáky a tleskala jejich obsahu i odvaze jejich autorů mluvit pravdu k moci. Když se dozvěděla o zapojení svého bratra, požádala o připojení ke skupině. Už nechtěla zůstat pasivní.
Bílá růže byla malým úsilím s velkými následky. Jeho jádrem byli sourozenci Hans a Sophie Schollovi, jejich spolužáci Alexander Schmorell, Willi Graf, Christoph Probst a profesor filozofie a muzikologie na Mnichovské univerzitě Kurt Huber. Společně vydali a distribuovali šest brožur, nejprve psaných na psacím stroji, poté rozmnožovaných pomocí mimeografu. Nejprve je distribuovali pouze poštou a posílali je profesorům, knihkupcům, autorům, přátelům a dalším – procházeli telefonní seznamy adres a ručně psali každou obálku. Nakonec rozdali tisíce a dostali se do domácností po celém Německu. Získání tak velkého množství papíru, obálek a známek v době přísného přídělového systému bez vzbuzení podezření bylo problematické, ale studentům se podařilo zapojit rozsáhlou síť podporovatelů ve městech až na sever od Hamburku a na jih jako Vídeň. Tyto sítě byly také aktivovány za účelem distribuce brožur a pokoušely se přimět gestapo k přesvědčení, že bílá růže má pobočky po celé zemi.
Při dnešním čtení letáků skupiny si člověk nemůže pomoci, ale pomyslí na to, jak mrazivě přesná byli ve svých obviněních a výzvách k akci a mocných poznatcích, které poskytují o nacistickém Německu: Třetí brožura zní:
