Když Hitler přepravil do Prahy desítky tisíc komunálních předmětů, jejich majitelé byli shromážděni a odesláni nejprve do města postaveného severozápadně od Prahy v 1780 Josefem II. Je ironií, že toto město sloužilo jako pevnost k ochraně Prahy před útočníky na sever. Josef II. Pojmenoval tuto vesnici po své matce Marii Terezii a nazval ji Terezín.
Hitler, svět měl být řečen, postavil město pro Židy, aby je chránil před rozmary a stresy války. Byl natočen film, který ukázal toto bájné, idylické město, kam jeho stoupenci odváželi Židy z českých zemí a dalších osmi zemí. Byli tam posíláni významní hudebníci, spisovatelé, umělci a vůdci pro „bezpečnější“ uchování, než jaké si mohli dovolit jinde v Hitlerově snaze odvrátit jakékoli povstání nebo námitky kolem takzvaného civilizovaného světa. Tato lest fungovala velmi dlouho, na velkou škodu téměř dvou set tisíc mužů, žen a dětí, kteří prošli jeho branami jako přechodovou stanicí na východ a pravděpodobnou smrtí.
Červený kříž měl povoleno jednou navštívit Terezín. Terezín byl pro tuto příležitost smrk. Někteří vězni byli oblečeni a bylo jim řečeno, aby stáli na strategických místech po speciálně určené trase přes Terezín. Výlohy obchodů podél pečlivě hlídané cesty byly naplněny zbožím na celý den. Jedna mladá matka si pamatuje, že viděla okno pekárny a police najednou naplněné pečivem, které vězni během svého působení v Terezíně nikdy neviděli. Dokonce i výloha cukrárny přetékala bonbony a vytvářela fantastickou iluzi, na kterou nikdy nezapomene.
Když se představitel Červeného kříže objevil před touto mladou matkou, vzpomíná si na otázku, jaké to bylo žít v Terezíně během těchto dnů. Její odpověď prosila tazatele, aby se rozhlédl. Ujistěte se a rozhlédněte se kolem sebe, protože ona sama přehnaně protočila vlastní široce otevřené oči. Červený kříž sucho hlásil, že zatímco válečné podmínky znesnadňovaly celý život, život v Terezíně byl při všech tlacích přijatelný. Červený kříž dospěl k závěru, že se s Židy zachází v pořádku.
V Terezíně bylo tolik hudebníků, že mohly denně hrát dva plné symfonické orchestry. Kromě toho v různých dobách hrála řada komorních orchestrů. Řada významných skladatelů vytvořila v Terezíně díla, včetně Brundibaru nebo Bumble Bee, dětské operety a řady komorních skladeb, které jsou až nyní vzkříšeny a hrány v Evropě a ve Spojených státech.
Podle mnoha přeživších si Terezin vytvořil hluboký pocit rodiny. Jak se větší počet lidí tlačil do menších prostor, prohluboval se pocit komunity. Ve městě Terezín se před válkou obvykle pohybovalo kolem 5 000 lidí. Na vrcholu války se v ghettu / koncentračním táboře Terezín nacházelo přes 55 000 Židů. V důsledku toho se ukázalo, že hlad a nemoci jsou na denním pořádku. Tisíce zemřely na podvýživu a vystavení. Jejich těla byla zpopelněna v malém krematoriu se čtyřmi plynovými pecemi.
Podle obvyklé definice to nebyl tábor smrti. Neexistuje způsob, jak srovnávat Terezín s Osvětimem-Birkenau nebo Treblinkou nebo s jakýmkoli jiným táborem smrti, kde byly každý rok stovky tisíc plynovány nebo zavražděny jinými způsoby. Pro srovnání byl Terezín místem, kam by se lidé přihlásili, aby se vyhnuli horšímu osudu.
Do Terezína byli ve velkém množství přivezeni starší lidé a rodiny. Poté byli ve velkých skupinách transportováni na východ, do Osvětimi-Birkenau, kdy byl plně funkční koncem roku 1942. Tam byli starší lidé okamžitě posláni do plynových komor, zatímco mladší vězni, kteří ještě mohli pracovat, byli dočasně ušetřeni . Terezínské rodiny byly v některých případech drženy pohromadě v Birkenau v rodinných kasárnách, dokud nenastal jejich osud.
Malá pevnost v Terezíně, hvězdicovitá silnostěnná pevnost, dlouho sloužila jako vězení. Od chvíle, kdy bylo v roce 1780 otevřeno Hitlerovi, zde bylo uvězněno jen několik lidí, jedinou výjimkou byli atentátníci arcivévody Ferdinanda a jeho manželky v roce 1914. Nacisté přivedli na toto pekelné místo politické vězně a další, aby se už nikdy nevynořili. Právě sem byli posláni židovští umělci poté, co byli přistiženi při krádeži papíru a dalších potřeb, se kterými produkovali spisy zaznamenávající každodenní život v Terezíně. Právě jejich práce umožnila vnějšímu světu dramaticky vědět o životě v Terezíně.
Tito umělci také kradli materiály, aby děti mohly tajně vytvářet svá umělecká díla.Šest tisíc kreseb bylo skryto a později úspěšně načteno, aby bylo možné vyprávět jejich uštěpačné příběhy tisícům diváků v Praze, Izraeli a v Pamětním muzeu holocaustu ve Washingtonu, DC.
Mezi 16. říjnem 1941 a osvobozením 8. května 1945 prošlo Terezínem více než 155 000 Židů. Zhruba 80 procent z nich zemřelo – v ghettu zahynulo 35 440 a 88 000 bylo deportováno k vraždě. Je známo, že přežilo méně než 3 100 těchto deportovaných. Více než 2 400 uprchlo nebo bylo Němci propuštěno v roce 1945. Když sovětská vojska vstoupila 9. května 1945 do Terezína, našli 16 832 Židů. Po osvobození zemřelo více než 1 500 lidí. Celkem za války zahynulo přibližně 263 000 českých Židů, včetně 15 000 dětí. Bylo známo, že přežilo pouze 132 dětí. Jména obětí jsou dnes zobrazena na stěnách Pinkasovy synagogy.
V červnu 2018 byl na místě tábora odhalen nový pomník na počest obětí holocaustu.
