Ženevské úmluvy, řada mezinárodních smluv uzavřených v Ženevě v letech 1864 až 1949 za účelem zmírnění dopadů války na vojáky a civilisty. V roce 1977 byly schváleny dva další protokoly k dohodě z roku 1949.
Vývoj Ženevských konvencí byl úzce spjat s Červeným křížem, jehož zakladatel Henri Dunant zahájil mezinárodní jednání, která vedla k Úmluvě o zlepšení situace raněných v době války 1864. Tato úmluva stanovila (1) imunitu proti zajetí a zničení všech zařízení pro léčbu zraněných a nemocných vojáků a jejich personálu, (2) nestranný příjem a zacházení se všemi bojovníky, (3) ochranu civilistů poskytujících pomoc zraněným a (4) uznání symbolu Červeného kříže jako prostředku identifikace osob a ekv Dohoda z roku 1864 byla ratifikována do tří let všemi hlavními evropskými mocnostmi i mnoha dalšími státy. To bylo pozměněno a rozšířeno druhou Ženevskou úmluvou v roce 1906 a její ustanovení byla aplikována na námořní válku prostřednictvím Haagských úmluv z let 1899 a 1907. Třetí Ženevská úmluva, Úmluva o zacházení s válečnými zajatci (1929), vyžadovala že váleční zajatci zacházejí s válečnými zajatci humánně, poskytují o nich informace a umožňují oficiální návštěvy zajateckých táborů zástupci neutrálních států.
Protože někteří váleční zajatci ve druhé světové válce zneužili zásady obsažené v dřívějších úmluvách, Mezinárodní konference Červeného kříže ve Stockholmu v roce 1948 rozšířila a kodifikovala stávající ustanovení. Konference vypracovala čtyři úmluvy, které byly schváleny v Ženevě dne 12. srpna 1949: (1) Úmluva o zlepšení stavu zraněných a nemocných v ozbrojených silách v terénu, (2) Úmluva o zlepšení stavu Stav zraněných, nemocných a ztroskotaných příslušníků ozbrojených sil na moři, (3) Úmluva o zacházení s válečnými zajatci a (4) Úmluva o ochraně civilních osob v době války.
První dvě konvence se zabývaly zásadou, že nemocní a zranění mají neutrální postavení. Konvence o válečných zajatcích dále rozvinula konvenci z roku 1929 tím, že vyžadovala humánní zacházení, přiměřené krmení a dodávku humanitárních zásob a zakázala tlak na vězně, aby poskytovali více než minimum informací. Čtvrtá konvence obsahovala jen málo toho, co před druhou světovou válkou nebylo v mezinárodním právu stanoveno. Přestože úmluva nebyla původní, přehlížení humanitárních zásad během války způsobilo, že přepracování jejích zásad bylo obzvláště důležité a aktuální. Úmluva mimo jiné zakazovala deportace jednotlivců nebo skupin, braní rukojmí, mučení, kolektivní tresty, trestné činy, které představují „rozhořčení nad osobní důstojností“, ukládání soudních trestů (včetně poprav) bez záruk řádného procesu a diskriminační zacházení na základě rasy, náboženství, národnosti nebo politických přesvědčení.
V dekádách následujících po druhé světové válce hrozilo, že velké množství antikoloniálních a povstaleckých válek učiní Ženevské konvence zastaralými. Po čtyřech letech rudé Mezikontinentální jednání, dva další protokoly k úmluvám z roku 1949, které se týkaly jak bojovníků, tak civilistů, byly schváleny v roce 1977. První, Protokol I, rozšířil ochranu podle Ženevské a Haagské úmluvy na osoby účastnící se válek o „sebeurčení“. které byly nově definovány jako mezinárodní konflikty. Protokol rovněž umožnil zřízení vyšetřovacích komisí v případech údajného porušení úmluvy. Druhý protokol, protokol II, rozšířil ochranu lidských práv na osoby zapojené do závažných občanských konfliktů, na které se dohody z roku 1949 nevztahovaly. Konkrétně zakazovala kolektivní tresty, mučení, braní rukojmí, teroristické činy, otroctví a „pobouření proti osobní důstojnosti, zejména ponižující a ponižující zacházení, znásilnění, vynucená prostituce a jakékoli formy neslušného útoku.”
Konec studené války, během níž bylo ve státech východní a střední Evropy i jinde potlačeno napětí mezi etnickými skupinami, vedlo k řadě občanských válek, které stírají rozdíl mezi vnitřní a mezinárodní konflikty a komplikuje uplatňování příslušných právních pravidel. V řadě případů (např. V Jugoslávii, Rwandě a Somálsku) Rada bezpečnosti OSN prohlásila, že vnitřní konflikty představují hrozbu nebo porušení mezinárodního míru a bezpečnosti, a proto učinila ze svých usnesení o konfliktech závazná bojovníky. Kvůli aktivitám Rady bezpečnosti při rozšiřování definice mezinárodních ozbrojených konfliktů je stále více pravidel uvedených v Ženevských úmluvách a jejich protokolech považováno za závazné pro všechny státy. Mezi tato pravidla patří humánní zacházení s civilisty a válečnými zajatci.
Stranami úmluv z roku 1949 se stalo více než 180 států. Přibližně 150 států je smluvní stranou protokolu I; více než 145 států je smluvní stranou protokolu II, i když Spojené státy nikoli. Kromě toho více než 50 států vydalo prohlášení přijímající pravomoc mezinárodních vyšetřovacích komisí vyšetřovat obvinění ze závažných porušení nebo jiných závažných porušení úmluv nebo protokolu I.
Encyklopedie Britannica, Inc./Kenny Chmielewski
Význam Ženevských úmluv a jejich dalších protokolů se odrazilo ve zřízení tribunálů pro válečné zločiny pro Jugoslávii (1993) a Rwandu (1994) a v Římském statutu (1998), který vytvořil Mezinárodní trestní soud.
