Pokud jde o formování nebo trvalé pouto, touha po tom druhém může být stejně důležitá jako být spolu, ukazuje výsledky nového zobrazování mozku studium prérijních hrabošů – které patří mezi asi 5% druhů savců kromě jedinců, kteří jsou monogamní.

Výsledky studie mohou být podnětem pro vývoj nových terapií k léčbě stavů, jako je autismus, deprese a další poruchy, které ztěžují vznik takových emočních vazeb. Studie také osvětluje, proč je tak těžké se distancovat od společnosti.

„Aby bylo možné udržovat vztahy v čase, musí existovat určitá motivace být s touto osobou, když jste od ní pryč,“ řekl hlavní autor Zoe Donaldson, odborný asistent behaviorální neurovědy na University of Colorado Boulder.

„Naše práce je první prací, která přesně určuje potenciální neurální základ pro tuto motivaci ke znovusjednocení,“ dodal Donaldson.

Studie, publikovaná ve sborníku Národní akademie věd, je dlouholetým úsilím prérijních hrabošů od Donaldsona. Pozorováním chování a mozkové aktivity monogamních hlodavců se snaží lépe pochopit, jaké oblasti mozku – až na buněčnou úroveň – pohánějí instinkt k vytváření trvalých vazeb.

„Jsme jedinečně pevně propojeni, abychom hledali blízké vztahy jako zdroj pohodlí, a to často přichází prostřednictvím fyzických dotyků,“ řekla.

Pro tuto studii použil Donaldson malé fotoaparáty a řezací- okrajová technologie zvaná zobrazování vápníku in vivo ke sledování mozků desítek hrabošů ve třech časových bodech.

Za prvé, když se právě setkaly s jiným hrabošem, za druhé – za tři dny poté, co se kryly a za třetí – 20 dní poté, co se v podstatě společně nastěhovali. Vědci také pozorovali interakci zvířat s hraboši, kteří nebyli jejich kamarády.

Takže Donaldsonův tým nejprve předpokládal, že mozková aktivita hrabošů bude výrazně odlišná, když schoulili se se svým kamarádem proti náhodnému hraboši.

„Překvapivě to není to, co jsme našli,“ ona řekl.

Cizinec nebo milenec, mozek hraboše vypadal v podstatě stejně, když byli spolu.

Bylo to jen tehdy, když byli hraboši daleko od svých partner a běh, aby se s nimi setkal, že jedinečný shluk buněk v nucleus accumbens důsledně vystřelil.

Čím déle byla zvířata spárována, tím blíž se jejich pouto stalo a čím větší byl zářící shluk buněk – – přezdíváno „partnerský přístupový soubor“ – na obrazovkách.

Je pozoruhodné, že když se hraboš přiblížil k cizí osobě, rozsvítil se úplně jiný shluk buněk.

„To naznačuje, že možná nábor těchto buněk pro tento nový účel je důležitý pro vytvoření a udržení vazby, “řekl Donaldson.

Má podezření, že chemické látky v mozku, jako je oxytocin, dopamin a vasopresin, které byly prokázány jak u zvířat, tak u zvířat do procesu jsou zapojeny lidské studie, které hrají roli při posilování důvěry a blízkosti.

Ale ona neví jistě, co ten klastr f buněk ano. Rovněž není jasné, zda specifický „neuronový kód“ spojený s touhou se znovu spojit s hraboši inspiruje u lidí stejné emoce. Probíhá další výzkum.

Studie potvrzuje, že monogamní savci jsou jedinečně tvrdí – být v kontaktu s ostatními.

„Tyto negativní pocity, které tolik z nás zažívá právě teď, mohou být výsledkem nesouladu: máme neuronový signál, který nám říká, že když budeme s blízkými, budeme se cítit lépe, praktická omezení znamenají, že tato potřeba bude nenaplněna, “řekl Donaldson.

„ Jde o emocionální ekvivalent nejíst, když máme hlad, kromě toho, že místo jídla vynecháme, pomalu hladovíme, “uzavřel Donaldson .

(Tento příběh byl publikován z informačního kanálu agentury bez úprav textu. Změněn byl pouze nadpis.)