Hodnota konzulátu spočívala v lukrativním provinčním guvernéru, kam by normálně vedl. V předvečer konzulárních voleb za 59 bce se Senát snažil přidělit dvěma budoucím konzulům za 59 bce, jako jejich prokonzulární provincie, nerentabilní dohled nad lesy a stezkami pro dobytek v Itálii. Senát také masivním úplatkářstvím zajistil zvolení protie císařského řezu Marka Calpurniuse Bibulus. Nepodařilo se jim však zabránit Caesarově zvolení za druhého konzula.

Caesarovi se nyní podařilo zorganizovat neodolatelnou koalici politických šéfů. Pompeius uskutečnil svou misi, aby dal východ do pořádku s pozoruhodným úspěchem, ale po jeho návratu do Itálie a jeho rozpuštění armády za 62 př. N. L. Mu Senát zmařil – zejména tím, že mu zabránil v zajištění pozemků pro své veterány. Caesar, který vytrvale pěstoval Pompeyovo přátelství, s ním nyní uzavřel tajnou smlouvu. Caesarovým hlavním tahem bylo přesvědčit Crassa, aby se připojil k partnerství, takzvanému prvnímu triumvirátu. Crassus – stejně jako Pompey, bývalý nadporučík Sully – byl doposud jedním z nejaktivnějších pompeyových obstruktorů. Pouze Caesar, v dobrém vztahu s oběma, byl schopen je smířit. Na začátku roku 59 př. N. L. Pompey uzavřel své spojenectví s Caesarem tím, že se oženil s Caesarovým jediným dítětem Julií. Caesar se oženil s Calpurnií, dcerou Luciuse Pisoa, který se stal konzulem za 58 miliard.

Jako konzul předložil Caesar návrh zákona o přidělení římských veřejných pozemků v Itálii, z něhož měl být první poplatek ustanovením pro Pompeyovy vojáky. Návrh zákona vetovali tři tribuny plebs a Caesarův kolega Bibulus oznámil svůj úmysl zabránit transakci veřejného podnikání sledováním nebe pro předzvěsti, kdykoli bylo svoláno veřejné shromáždění. Caesar poté zaútočil na opozici tím, že zaměstnal některé Pompeyovy veterány, aby provedli vzpouru, a distribuce byla provedena. Pompeyovo osídlení Východu bylo blokově ratifikováno aktem vyjednaným agentem Caesara, tribuny plebs Publiuse Vatiniuse. Sám Caesar inicioval nekontroverzní a tolik potřebný čin za potrestání pochybení guvernérů provincií.

Další akt vyjednaný Vatiniem dal Caesarovi Cisalpskou Galii (mezi Alpami, Apeninami a Jadranem) a Illyricum. Jeho funkční období mělo trvat do 28. února, 54 př. N. L. Když náměstek guvernéra Transalpské Galie náhle zemřel, byla i tato provincie přidělena Caesarovi z Pompeyova příkladu. Cisalpská Galie poskytla Caesarovi vojenské místo pro nábor; Transalpská Galie mu dala odrazový můstek pro dobytí za severozápadní hranicí Říma.

Mezi 58 a 50 bce Caesar dobyl zbytek Galie až k levému břehu Rýna a podrobil si ji tak efektivně, že zůstala pasivní pod římskou vládou po celou dobu římských občanských válek mezi 49 a 31 př. Tento úspěch byl o to úžasnější, že Římané neměli nad severoevropskými barbary žádnou velkou převahu ve vojenské výbavě. Ve skutečnosti byla galská jízda pravděpodobně lepší než římská, jezdec pro jezdce. Římská vojenská převaha spočívala v ovládnutí strategie, taktiky, disciplíny a vojenského inženýrství. V Galii měl Řím také tu výhodu, že byl schopen samostatně jednat s desítkami relativně malých, nezávislých a nespolupracujících států. Caesar tyto části postupně dobyl a společný pokus mnoha z nich za 52 bce setřást římské jho přišel příliš pozdě.

I když byl tento úspěch skvělý, jeho relativní význam v Caesarově kariéře i v římštině historie byla v západní tradici přeceňována (stejně jako jeho krátké nájezdy na Británii). V Caesarově mysli bylo jeho dobytí Galie pravděpodobně provedeno pouze jako prostředek k jeho konečnému cíli. Získával vojenskou pracovní sílu, drancování a prestiž, kterou potřeboval k zajištění volné ruky pro stíhání úkolu reorganizace římského státu a zbytku řecko-římského světa. Tento konečný úspěch Caesarova tkalcovského stavu je mnohem větší než jeho dobytí Galie, když na něj pohlížíme v širším kontextu světových dějin, nejen v užším prostředí současné dceřiné civilizace řecko-římské civilizace na Západě.

V roce 58 bce vedla severozápadní hranice Říma, založená v roce 125 bce, z Alp po levém břehu horní řeky Rhôny do Pyrenejí a obcházela jihovýchodní úpatí Cévennes a včetně horní pánve Řeka Garonne, aniž by dosáhla galského pobřeží Atlantiku. V roce 58 př. Nl Caesar zasáhl za tuto hranici, nejprve zahnal zpět Helvéty, kteří migrovali na západ ze svého domova v dnešním středním Švýcarsku. Poté rozdrtil Ariovista, německého vojáka štěstí zpoza Rýna. V roce 57 př. Nl Caesar podmanil vzdálenou a válečnou belgickou skupinu galských národů na severu, zatímco jeho poručík Publius Licinius Crassus pokořil dnešní regiony Normandie a Bretaně.

V roce 56 před naším letopočtem Veneti, v jakém je nyní jižní Bretaně, zahájila na severozápadě vzpouru, kterou podpořila dosud neporažená Morini na galském pobřeží Doverského průlivu a Menapii podél jižního břehu dolního Rýna. Caesar s určitými obtížemi dobyl Veneti a zacházel s nimi barbarsky. Dobytí Morini a Menapii nemohl dokončit před koncem kampaně 56 bce; a v zimě 56–55 př. n. l. byli Menapiové dočasně vyhnáni ze svého domova dvěma německými přistěhovaleckými národy, Usipetes a Tencteri. Tyto národy byly vyhlazeny Caesarem za 55 př. Ve stejném roce překlenul Rýn těsně pod Koblenzem, aby přepadl Německo na druhé straně řeky, a poté přeplavil kanál, aby přepadl Británii. V roce 54 př. Nl znovu zaútočil na Británii a podmanil si vážnou vzpouru v severovýchodní Galii. V roce 53 př. Nl podmanil další vzpoury v Galii a znovu přemostil Rýn pro druhý nájezd.

Krize Caesarovy galské války přišla v roce 52 př. nl. Národy střední Galie našli národního vůdce v Arvernian Vercingetorix. Plánovali odříznout římské síly od Caesara, který byl zimující na druhé straně Alp. Pokusili se dokonce napadnout západní konec staré římské provincie Gallia Transalpina. Vercingetorix se chtěl vyhnout bitvám a obléhání a porazit Římany odříznutím jejich let – částečně jízdními operacemi a částečně „spálenou zemí“ – ale nemohl přesvědčit své krajany, aby tuto bolestivou politiku přijali z celého srdce.

Biturigové trvali na obklíčení ve svém městě Avaricum (Bourges) a Vercingetorix nebyl schopen zachránit jej před útokem bouře do jednoho měsíce. Caesar poté oblehl Vercingetorix v Gergovii poblíž moderního Clermont-Ferrand. Římský pokus zaútočit na Gergovii byl odrazen a vedl k velkým římským ztrátám – první přímé porážce, kterou Caesar utrpěl v Galii. Caesar poté na pochodu porazil útok na římskou armádu a byl tak schopen obléhat Vercingetorix v Alesii na severozápad od Dijonu. Alesia, stejně jako Gergovia, byla pozicí velké přirozené síly a ulehčila jí velká galská armáda; ale tato armáda byla Caesarem odrazena a rozptýlena a Vercingetorix poté kapituloval.

Během zimy 52–51 bce a období kampaně 51 bce Caesar rozdrtil řadu dalších sporadických vzpour. Nejodhodlanějšími z těchto rebelů byli Bellovaci mezi řekami Seinou a Somme kolem Beauvais. Další povstalecká síla stála na jihu v obklíčení v přírodní pevnosti Uxellodunum (možná Puy d’Issolu na Dordogne), dokud se její zásoba vody nerozdala. Caesar nechal těm, kdo přežili, odříznout ruce. Rok strávil 50 bce v organizaci nově dobytého území. Poté byl připraven vyřídit si účty se svými oponenty doma.