V Markovi 4 mluví Ježíš mírem s bouří a ta přestává – a to je úžasné, ale v této kapitole je trochu ústupku. Příběh začíná večer, když Ježíš zve učedníky k dobrodružství s Ním přes moře. Když si představím večerní plavbu lodí s Ježíšem, zahrnuje nádherný západ slunce, smysluplný rozhovor a chladný vánek, který mi chladí kůži – připomíná mi, že jsem v tu chvíli naživu. Učedníci měli úplně jinou zkušenost. Ježíš usnul na polštáři v zadní části lodi, zatímco vítr a vlny téměř předběhly jejich loď. Voda naplňuje plavidlo. Učedníci ho zběsile probudili a pravděpodobně v hrůze jeden z nich zvracel otázku: „Učiteli, je ti jedno, že zahyneme?“ Nejčastěji jsem tím člověkem na lodi.

Když jsem se před několika lety přestěhoval do Reddingu, hledal jsem mír – byl jsem sužován úzkostí. Věděl jsem, co jsem pocit měl méně společného s chemickou nerovnováhou a více co do činění se systémem víry, kolem kterého jsem postavil svůj život. V té době jsem právě ztratil blízkého přítele při letecké havárii. Potřeboval jsem věci, aby to dávalo smysl, a nedali smysl. Byl jsem zběsilý žák, přemožen svými okolnostmi a zkoušel jsem povahu Boha.

Když se setkáme s okolnostmi, které přesahují naše chápání, je snadné pochybovat o dobrotě Boží Úzkost často vstupuje do hry, když se pokoušíme obejít důvěru. Rozhodli jsme se ovládat své podmínky, protože lpění na kontrole se cítí mnohem jednodušší než ustoupit důvěře. Pravdou je, že nemůžeme mít mír a také žít s předpojatou myšlenkou toho, jak by mělo všechno vypadat. Jakkoli bychom si přáli, aby to bylo ve výsledku, mír není ve výsledku. Mír je osoba. Tr použití prince míru je výzvou, abychom nemuseli vědět všechno.

Jeho povaha nikdy neměla být proměnnou v rovnici, kterou používáme k logice náš způsob odpovědí.

I když je normální hledat mír uvnitř porozumění, je-li mír závislý na naší interpretaci okolností, mír se vždy vzdá – vždy budeme citlivé na životní prostředí. Pozval nás do něčeho lepšího. Bill Johnson to řekl tak dobře: „Pokud chcete mít mír, který porozumí, musíte se vzdát svého práva rozumět všemu.“

Důvěra se aktivuje, když se staneme zranitelnými vůči tomu, o kom říká, že je je mimo rozum. Tuto zranitelnost lze také popsat jako dětskou podobu: víra bez předpokladů důkazu. Je to klíč k zdědění Království. Zanechal nám Utěšitele, z čehož vyplývá, že se setkáme s okolnostmi, za kterých budeme potřebovat uklidňující. Jakmile se vzdáme své představy o tom, jak by mělo všechno vypadat, můžeme svobodně žít za předpokladu, že princ míru je důvěrně zapojen do všeho, co se nás týká – s okamžitými důkazy nebo bez nich.

Je to Emmanuel, což znamená, že každé tajemství je výzvou k objevení; každá nezodpovězená otázka je jen nějakou formou dobroty, která ještě není v plném zobrazení.

Bez ohledu na to, s jakým chaosem se setkáváme, Jeho blízkost je gua ranteed. Je na lodi. Kéž jsme ti, kdo přijmou tajemství nad jistotu; můžeme být označeni důvěrou.