Pozadí a ustanovení

Kjótský protokol byl přijat jako první dodatek k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (UNFCCC), mezinárodní smlouva, která zavázala své signatáře k rozvoji národních programů ke snížení jejich emisí skleníkových plynů. Skleníkové plyny, jako je oxid uhličitý (CO2), metan (CH4), oxid dusný (N2O), perfluorované uhlovodíky (PFC), hydrofluoruhlovodíky (HFC) a fluorid sírový (SF6), ovlivňují energetickou bilanci globální atmosféry očekávaným způsobem vést k celkovému zvýšení globální průměrné teploty, známé jako globální oteplování (viz také skleníkový efekt). Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu, zřízeného Programem OSN pro životní prostředí a Světovou meteorologickou organizací v roce 1988, by dlouhodobé účinky globálního oteplování zahrnovaly obecný vzestup hladiny moře po celém světě, což by mělo za následek zaplavení nízkých hladin – odlehlé pobřežní oblasti a možné zmizení některých ostrovních států; tání ledovců, mořského ledu a arktického permafrostu; zvýšení počtu extrémních událostí souvisejících s klimatem, jako jsou povodně a sucha, a změny v jejich distribuci; a zvýšené riziko vyhynutí u 20 až 30 procent všech rostlinných a živočišných druhů. Kjótský protokol zavázal většinu signatářů přílohy I k UNFCCC (skládající se z členů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a několika zemí s „ekonomikami v přechodu“) k povinným cílům snižování emisí, které se lišily v závislosti na jedinečných Okolnosti každé země. Ostatní signatáři UNFCCC a protokolu, skládající se převážně z rozvojových zemí, nemuseli omezovat své emise. Protokol vstoupil v platnost v únoru 2005, 90 dní poté, co jej ratifikovalo nejméně 55 signatářů přílohy I, kteří společně představovaly nejméně 55 procent celkových emisí oxidu uhličitého v roce 1990.

Protokol poskytoval zemím několik způsobů, jak dosáhnout svých cílů. Jedním z přístupů bylo využití přírodních procesů zvaných „propady“, které odstranit skleníkové plyny z atmosféry. Příkladem může být výsadba stromů, které ze vzduchu absorbují oxid uhličitý. Dalším přístupem byl mezinárodní program s názvem Mechanismus čistého rozvoje (CDM), který vyzýval rozvinuté země k investicím do technologií a infrastruktury v méně rozvinutých zemích, kde často existovaly významné příležitosti ke snížení emisí. V rámci mechanismu čistého rozvoje by investující země mohla požadovat účinné snížení emisí jako úvěr k plnění svých povinností vyplývajících z protokolu. Příkladem může být investice do čistě spalující elektrárny na zemní plyn, která nahradí navrhovanou uhelnou elektrárnu. Třetím přístupem bylo obchodování s emisemi, které umožnilo zúčastněným zemím nakupovat a prodávat emisní práva, a tím kladlo ekonomickou hodnotu na emise skleníkových plynů. Evropské země zahájily trh obchodování s emisemi jako mechanismus k práci na plnění svých závazků podle Kjótského protokolu. Země, které nesplnily své emisní cíle, budou muset v následujícím závazkovém období, počínaje rokem 2012, vyrovnat rozdíl mezi jejich cílovými a skutečnými emisemi plus pokutu ve výši 30 procent. bylo by jim rovněž zabráněno zapojit se do obchodování s emisemi, dokud by nebylo posouzeno, že jsou v souladu s protokolem. Emisní cíle pro období závazků po roce 2012 měly být stanoveny v budoucích protokolech.