Varování spouště: Obsahuje obsah související k sebepoškozování a vyhoření z cukrovky.

Je mi 33 let, protože jsem byl diagnostikován těsně před 4. rokem. Nerozumím „normálnímu životu“. Pokaždé, když jsem se zeptal, co bych udělal, kdyby se cukrovka vyléčila, jsem bez slov.

Když jsem vyrůstal, dělal jsem „normální“ věci. Sportoval jsem, dokonce jsem se stal začínajícím fotbalistou na vysoké škole. Řídil jsem rychlá auta, byl jsem pozván na večírky, měl jsem skvělé přátele. To, co chybělo, bylo všechno duševní. To vedlo k velmi temné cestě.

Tato cesta mě pohltila a dostala do deprese. V mých raných 20. letech jsem si dokázal představit jen to, kolik peněz ušetřím bez cukrovky, jak si mohu udržet přítelkyni, aniž by se bála mé nemoci. Jak jsem mohl cestovat a nebát se. Tyto myšlenky depresi ještě zhoršily.

Do svých dvaceti let jsem zjistil, že budu otcem. Radost a vzrušení, které by to mělo doprovázet, brzy zastínilo co-kdyby: Co když ho nikdy neuvidím absolvovat školu? Co když pro něj nemohu být, protože mě cukrovka brzy zavedla? Co když, když mě nejvíc potřebuje, mám nízké a nesouvislé?

S těmito hrozícími otázkami jsem dosáhl bodu bez naděje, bez světla na konci tunelu. Tehdy bylo lepší opustit Zemi, než mě později skutečně potřeboval. Věřte mi, vím, že to zní sobecky. To je. Když vás zahalí myšlenky na celoživotní nemoc, deprese, která s ní přichází, se zmocní všeho.

Rozhodl jsem se nejjednodušší cestou ven, aniž by kdokoli věděl o mém rozhodnutí, bylo vzít si příliš mnoho inzulínu. Změřil jsem svou dávku a podal injekci. Nevěděl jsem, že mě čekají větší věci. Věci, které převažovaly nad mým sobeckým rozhodnutím. Místo toho, aby můj inzulín fungoval za 20–30 minut jako obvykle, trvalo téměř tři hodiny, než mi spadl cukr v krvi. Do té doby jsem už byl v práci.

Havaroval jsem a seděl jsem tam, ale nemohl jsem mluvit, a viděl jsem svůj život ne v obrazech, ale v myšlenkách. Strach a vědomí toho, co jsem udělal, jsem čelil své smrtelnosti. Naštěstí pro mě můj šéf a přítel poznal, co se děje. Tehdy všechno zčernalo. Probudil jsem se na sanitku a kolem mě byli záchranáři.

Po této zkoušce jsem seděl se svým spolubydlícím. Procházeli jsme naše sousedství, když jsem mu vyplňoval, co se stalo a proč. Byl jedním z mých nejlepších přátel a cítil se zrazen mým předávkováním inzulínem. Podíval se mi však do očí a řekl, že mě miluje jako svého bratra a že to spolu zvládneme.

Nezapomeňte, toto všechno se stalo, než se diabetici shromáždili na sociálních médiích. Předtím jste měli kamarády z táborů nebo možná někoho, koho jste potkali v čekárně a s kým jste si povídali. Nic jako teď. Pokud jste na tom místě, nehanbete se. Dokázal jsem to přes ten temný čas!

Roky po nejtemnějším okamžiku v mém životě jsem šťastný a našel jsem radost. Nebylo to přes noc; trvalo to čas. Setkal jsem se se svou ženou, která se ponořila do učení o cukrovce a která stála vedle mě, když jsme dostali mé cukry pod kontrolu. Pomohla mi dostat můj A1c z výše 12 na méně než 8. Společně máme čtyři krásné děti. Založil jsem skupinu s názvem The Betes Bros s mým velkým přítelem. Nejdůležitější je, že mohu svůj příběh sdílet a nabídnout vhled a naději těm, kteří trpí.

Pokud jste na temném místě, využijte rozsáhlé sítě. Použijte Twitter nebo Instagram. Stačí zadat #Diabetes a zjistit, kolik z nás tam venku je. Pravděpodobně to čtete ve svém telefonu, takže si stáhněte aplikaci Beyond Type 1! Existuje spousta přátel, kteří vám ukáží, že je tu budoucnost. Nenechte temnou dobu ukrást světlo z velkých dnů, které před námi stojí.